I want to play game…

Známá hláška z filmového hororu SAW. Kdy hlavní záporňák Jigsaw porcuje jednoho hráče za druhým v jeho „crazy game“ na život a smrt. Ale o tom není tento článek. Dnes ráno jsem hrál svoji oblíbenou hru na hrdiny v online světě, Terezka na cestě do práce, pes vyvenčen, já po snídani, kafe na stole.

Při pobíhání světem a plněním několika úkolů, mi v hlavě vyskočila jedna vzpomínka, krásná vzpomínka, a tak vzniknul tento článek…

Hraji už od útlého dětství jakékoliv hry a nemyslím jen ty počítačové. Fotbal, tenis, karate, hokej, to je jen krátký výčet aktivit, ke kterým jsem byl veden a jsem za to nesmírně rád. Fotbal s přestávkami vlastně hraji dodnes i když už jen rekreačně.

Poprvé kdy jsem se seznámil s herními automaty, bylo na pouti. Stála tam maringotka, tam byly ty kouzelné mašinky s obrazovkou, kdy za cenu (v té době asi 4 rohlíků) 2 kčs se objevila nabídka 1 Player – 2 Player a vytoužená kolonka NEW GAME. Vykulený jsem je obcházel a sledoval demíčka, co běhala na obrazovkách, v ruce žmoulaje 6 kaček na cukrovou vatu. Po chvíli jsem ho spatřil. ANO to byl ON. Ten, který změnil od té chvíle můj svět a zavedl mě do tajů elektronické zábavy. Po obrazovce běhal trpaslík, v ruce třímal obrovskou dvoubřitou sekeru a kosil různou havěť. Od goblinů až po draky a obry. Byl jsem naprosto uchvácen. Kluci na mě volali: „Tobiáši co furt vočumuješ, zahraj si něco!” Překonal jsem ostych, vhodil dvě koruny do přístroje a jízda započala. Než pouť odjela, hru jsem pokořil několikrát, a to nepatřila k těm nejjednodušším. Utratil několika měsíční kapesné, ale byl jsem navýsost spokojen.

Hra se jmenuje Golden Axe. Její úspěch byl tak velký, že bylo vydáno několik pokračování. Stejně dobrých, ale pro mne byl první díl tím jedinečným. Od té doby, jsem každou pouť vyhlížel onu magickou maringotku a v ní tuto hru.

Jeden z mých blízkých přátel má stejné postižení jako já. Když se naše debata zvrtne tímto směrem, jsme k nezastavení a naše ženy se jen začnou pousmívat a tropit si z nás žerty, že jsme jak malí kluci. Vždyť, ale my pořád jsme malý kluci :-))).

Před pár lety jsme zjistili, že parta nadšenců udělala kousek za městem v jedné vesničce takovou herničku s asi 150-ti mašinkami a za minimální poplatek tam můžete strávit celý den. Hádáte správně. Museli jsme to jet otestovat. Po příjezdu a zaplacení vstupného jsme vkročili dovnitř. Já se vrátil opět do dětství, kdy jsem stál v té maringotce a udiveně zíral. Jenže tentokrát jsem už věděl, co hledám. Hledal jsem v té kupě mašinek tu jedinou. Po chvíli hledání a obcházení, jsem jí spatřil. Stála tam v rohu. Přistoupil jsem k ní a něžně pohladil páčku, zamáčkl nostalgickou slzu v oku a stiskl tlačítko “1 Player”. Nebudu vám lhát. Dohrál jsem jí. 3x. Až pak jsem se obrátil k ostatním strojům a užíval si každou chvilku.

To, co tam předváděli děti a pubescentní mládež, byl slabý čajíček pro batolata oproti tomu, jak jsme tam řádili MY. Přepisovali jsme jeden rekord za druhým. S větou: „Takhle se to hraje děcka.” Jsme byli opět kingové. Omladina jen kroutila hlavou, jak to ty dědci válej. Nebo aspoň to jsme si mysleli, že si říkají. Odpoledne za námi dorazila Terezka a začala řádit, jak černá ruka. Mám to štěstí, že je taky herní typ. Vždyť jsem ji sbalil tak, že jsem ji porazil v Dostizích a Sázkách (Teď slyším její smích).

A víte co, až přijdu dnes domů, rozbalím ty dostihy, naleji víno a s větou na rtech: „Narcius a Napoli jsou mí” vyzvu svou ženu na partii. Uvidíme, kdo vyhraje. Třeba z toho bude další článek.

 

Váš Tobiáš

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s